Kuncova dietka

David Kunc

Číslo, jež právě třímáte v rukách, je, jak jistě víte, o seberozvoji, avšak jediné, co se u mě v uplynulém měsíci rozvinulo, byl zánět slepého střeva. Nebudu zde naříkat, jak nelibé to bylo, spousta z vás si tím již určitě prošla a další z vás to bez pochyb ještě potká. Jednoduše doufám, že právě vás to mine, protože právě teď čtete (hned po Playboyi a původním Méďovi Pusíkovi) ten nejlepší časopis na světě. Ostatním to samozřejmě také nepřeju, jen chci podotknout, že konkrétně vám to přeju ještě o něco méně.

Proč o tom ale píšu? Něco jsem se totiž ve špitálním zařízení naučil. Prvním ponaučením je, že příště budu dělat všechno proto, abych se tam už nevrátil. Přestože jsem obdržel prvotřídní péči, tok doktorů, jejich všemožné názory a všudypřítomný zmatek mě zvládly položit na lopatky, přestože jsem na ně už položen byl. Druhým novým poznatkem bylo, že více lidí než „na covid“ zemře „kvůli covidu“, což jsem si sice myslel už dříve, ale teď už to mám potvrzené na vlastní oči a nikdo mi to nevyvrátí. Co se stalo? Já, s velmi rozvinutým zánětem, jsem musel být testován na Sars-Cov-2, čímž jsem byl velmi potěšen, jelikož zmíněné testy zaberou čtyři hodiny, což je přesně to, co s akutní apendicitidou máte, spoustu času. Ono je totiž samozřejmě lepší, když to praskne (Ironie! V případě, že vás začne bolet pravý bok a je vám opravdu HODNĚ zle, je lepší zavolat doktorovi a nečekat. Čím kratší doba, tím menší problém. - pozn. red.). Po snad patnácti kontrolách jsem konečně dostal lůžko, něco proti bolesti a čekal na výsledky testů. Po přibližně dvou hodinách sinusoidy bolesti a zoufalého stresu z dalšího utrpení jsem dostal záchvat močového měchýře a konečně si někdo uráčil všimnout, že bych měl jít na sál hned, přesně jak řekl chirurg už při první kontrole (taky řekl, že nemám být testován), avšak jeho slova byla ignorována. Hlavní bylo přeci vědět, zda jsem negativní (bez sebemenšího příznaku, ani teplotu jsem neměl), ale i přesto mě operovali v plném covidovém mundúru, takže předchozí čekání bylo samozřejmě na místě. Nakonec můžu být rád, že mě to stálo jen kousek tenkého střeva navíc a ne třeba vnitřní krvácení do břišní dutiny z prasklého apendixu (zásadní ale je, že by v případě nezdaru věděli, zda mě mají připočítat do kolonky „úmrtí s covidem“).

Ale buďme pozitivní, vprostřed všeho zoufalství se ve mně našla vůle, protože mi doktoři několikrát prodlužovali termín propuštění, kvůli zvýšené infekční hodnotě v krvi, ačkoli mi bylo opravdu skvěle. Dělal jsem tedy vše pro to, aby mi z neustálého ležení neochably svaly (ani nevíte, jak rychle se to stane) a snažil se ihned po probuzení dobelhat aspoň na záchod. Zároveň jsem věděl, že opravdu potřebuju jít domů dřív než v pátek, neboť jsem měl narozeniny, ale to je vedlejší. Znovunabytá soběstačnost mi přinesla větší chuť k věcem, které jsem předtím odkládal, a celá ta zkušenost mě odnaučila prokrastinovat. Nyní se snažím hýbat, jak jen to jde, pečlivě si hlídám stravu a dělám vše pro to, abych podobným problémům se střevy předešel. Začal jsem zase pravidelně cvičit, řízeně jíst, být produktivní a našel jsem v sobě vůli každou práci dokončit a pracovat tvrději. Něco mi to vzalo, jiné dalo. Odnaučilo mě to pár zlozvyků, a ještě mnohem více jsem se naučil, třeba to, že ač se vám může zdát, že jste na tom opravdu mizerně, vždy se bohužel najde někdo, kdo je na tom podstatně hůř. Obzvlášť v nemocnici se jedná o každodenní realitu. Čím dřív si to uvědomíte, tím dřív vám bude lépe (ano, hrozná životní ironie). A díky tomu se naučíte neztrácet hlavu v dalších životních situacích, a budete na sobě pracovat tak tvrdě, aby se nepřízeň osudu neměla do čeho zapíchnout, protože budete schopni se s ní poprat. To je mé poselství, které vzniklo jen díky nepřízni osudu, která mi však v mnoha věcech byla nápomocná.

Do not stay strong, work on being stronger.